FENO.wo.MEN

Ingredience (na jeden cyklus):

1 lžička práškové sody

20 ml 5% roztoku kyseliny citronové (tzn. rozmíchat 50 g kyseliny citronové v 500 ml vody)

50 g tablet kuchyňské soli (postupně se rozpouštějí a zůstávají v myčce na mnoho dalších cyklů)

2 lžíce kyseliny citronové

Postup: Lžičku práškové sody nasypte do dvířek, kam běžně dáváte tabletu. Kuchyňskou sůl v tabletách nasypte do nádržky k tomu určené (na dně myčky). Roztok kyseliny citronové si můžete vyrobit do zásoby -  v půl litru vody rozmícháte 50 g kyseliny citronové. 20 ml roztoku nalijte do pravých dvířek na leštidlo, Pro extra lesk můžete na dno myčky rovnoměrně rozsypat 2 lžíce kyseliny citronové.

zdroj: https://delamesitosami.cz/2015/10/20/domaci-citronove-tablety-do-mycky/

Zajímá vás, co vedlo autory receptů k tomu, že vyměnili supermarkety za domácí výrobu? Čtěte na www.munimedia.cz.

Já na svůj první kvíz šel taky do Olomouce. Hodně jsem se těšil, už odmala jsem totiž sledoval Milionáře, snažil se být chytřejší než důchodce Josef v AZ-kvízu nebo hecoval kamarády na Česko. Pak se mi konečně naskytla možnost zkusit Hospodský kvíz. Bylo to po dlouhé době čekání, ve většině hospod je zaběhlý kolektiv a týmy své místo nerady pouštějí. Narychlo jsem sestavil tým a vyrazil do olomouckého Magora. Jako nováčci jsme dostali ten nejmenší stůl a šlo se na to.

Ten nejmenší stůl jsme dostali oprávněně. Bylo z toho suverénně poslední místo, témata Komíny a Flamenco nás překvapila a odsunula právě tam. Vyhrál KusKus následován Fantastickou čtyřkou a S prstem v nose. Docela obvyklá jména. Celý kvíz moderoval Daniel Langer, člověk, který má na svědomí epidemii kvízů v Olomouci a v okolí. 

Rozhovor s Danielem právě o tom, proč už lidi nechodí do hospod jen na pivo, najdete již v úterý na www.munimedia.cz!

 

Není to tak dávno, co jsme s kamarádkou Lucií seděly v jedné z brněnských cukráren u dortu a pozorovaly fádní květinovou výzdobu na stolečku pro dva. Najednou se mě zeptala: „Představ si květinářství. Co se ti vybaví jako první?“ Odpověděla jsem pravdivě. „Kýbl s odkvetlýma růžema, nejspíš někde v nákupním centru.“ Zlehka se zavrtěla na židli a začala přemýšlet nahlas. O kytkách, které cestují stovky kilometrů, nevkusných květinových vazbách, stereotypním sortimentu a nakonec i o tom, že to přece musí jít i jinak.

SEN DOBROVOLNÍKŮ

V rámci nahlédnutí do světa dobrovolníků jsem s Martinou Langrovou, s kterou si můžete přečíst rozhovor na munimedia.cz, navštívila diskuzi Lékařů bez hranic. Jak sama tvrdí, jedná se o sen každého dobrovolníka. „Jejich pomoc v postižených oblastí je opravdu značná. Na jejich projektech se podílí i celá řada lidí, kteří lékaři nejsou. Pro mě je to velká motivace. Vše co dělám, dělám proto, abych jednou byla připravená práci u Lékařů bez hranic,“ vysvětluje Martina.

Večer se s Martinou setkávám v malé kavárně uprostřed Prahy, bere mě na přednášku pořádanou humanitární organizací Lékaři bez hranic. Nejprve si nejsem jistá, proč jdeme zrovna tam, když ani jedna z nás nestuduje medicínu, v kontaktu s krví jsme byly nejvýše při odběrech a ani jedna pohled na plnící se zkumavku příliš neocenila. Pocit nepatřičnosti nezmizí ani po příchodu do místnosti plné budoucích chirurgů a zdravotních sester. Je tu vůbec ještě někdo další, kdo nemá v batohu učebnici anatomie? Martina konečně začíná vysvětlovat. „K Lékařům bez hranic jsem se dostala náhodou přes knihy, které vydali Trachta a Šebek. Díky nim jsem změnila názor na humanitární pomoc a začala jsem pravidelně navštěvovat jejich přednášky. Vzhledem k tomu, že nestuduji medicínu, je pro mě těžké se k nim dostat blíže, ale jednou se ta příležitost určitě naskytne. Prozatím sbírám informace a navštěvuji jejich přednášky. Ráda bych s nimi vyjela na misi, ale to lze až po ukončení studia a dvouleté praxi. Alespoň mám motivaci chodit do školy,“ zubí se na mě a já si říkám, že fotografie této slečny jednou určitě bude na informační brožuře, kterou jsem dostala při příchodu.

Lékaři bez hranic, zkráceně MSF, jsou jednou z největších humanitárních a zdravotnických organizací na světě založenou v roce 1971. Jejich mottem je nezávislost a nestrannost, nerozlišují, koho ošetřují, politicky se neangažují, soustředí se pouze na poskytování lékařské pomoci. Díky neutralitě jsou schopni dostat se do míst, ve kterých by jiné organizace neobstály. Věří v princip svědectví, informují světovou veřejnost o porušování lidských práv a překážkách bránících účinné pomoci.

Dnešní diskuze bude o válce, žhavým tématem jsou v současnosti útoky na zdravotnická zařízení. Hosty jsou ředitel české pobočky Lékařů bez hranic Pavel Gruber, zdravotní sestra, která se účastnila již mnoha misí Jitka Kosíková a chirurg Tomáš Šebek, který přispěl k propagaci organizace knižním vydáním svých zkušeností a zážitků. Účast je poměrně hojná, většinu osazenstva tvoří dívky. Něžné pohlaví má zřejmě k humanitární pomoci blíže.

Večer je zahájen úvodním slovem Pavla Grubera. Zapálený muž ve středním věku s červenou šálou kolem krku mluví o tom, že nemocnice ve válce má být záchytným bodem, nikoliv cílem útoku. Upozorňuje, že v poslední době státy přestávají dodržovat základní zásady válečných konfliktů. Je to vina nejen stran ozbrojených konfliktů, ale i vlád, které zasedají v OSN. V letech 2012 až 2014 bylo pouze v jedenácti zemích evidováno 2500 případů útoků na zdravotníky nebo pacienty. Lékaři bez hranic spolu s Červeným křížem žádají OSN, aby zasáhla. Je třeba, aby vyslala jednoznačnou zprávu státům a všem stranám ozbrojených konfliktů, že zdravotnická zařízení je třeba chránit a apelovala na dodržování těchto pravidel. „To, že se stále více polních nemocnic ocitá pod palbou, má dalekosáhlé důsledky. Lidé přestávají věřit lékařské péči, demonstrují proti otevírání nových nemocnic, protože pro ně začínají být synonymem dalších útoků. Lékaři bez hranic požadují záruky, a to nejen formou ochrany, ale i nestranným a efektivním vyšetřováním bombardování, které už proběhlo,“ říká Pavel Gruber a tím nepochybně naráží na výsledky vyšetřování hrozivého masakru nemocnice v Kundúzu, kde bylo americkými vojáky zabito 42 lidí a za toto „pochybení“ uložila americká armáda pouze nesmyslné administrativní tresty. „Začínáme být lhostejní a bereme tyto útoky jako součást boje, což je naprosto nemyslitelné,“ končí Gruber svou řeč. „Je pravda, že pomoc lidem, je naší prioritou, nicméně nemůžeme jí dále poskytovat, pokud je náš personál v ohrožení. Lékaři bez hranic mají přísné bezpečnostní zásady, jakmile vedoucí mise usoudí, že pro jeho lidi, už není v dané lokalitě bezpečno, okamžitě jsou všichni odvoláni.“

Nyní se otevře prostor pro diskuzi, díky které se dozvídáme podrobnější informace nejen o práci Lékařů bez hranic, ale i o humanitární pomoci obecně. Otázky jsou nejprve nesmělé, ale díky upřímným odpovědím zdravotní sestry Kosíkové a veselým historkám doktora Šebka, se ostych postupně ztrácí a dostáváme se od tématu války k osobním zážitkům obou přítomných, což večer příjemně osvěží. „Když jsem jel pomáhat po zemětřesení na Haiti, bydleli jsme v nemocnici ve stanech. Z legrace jsem na svůj stan umístil českou vlajku a nápis Embassy of the Czech Republic, to jsem ovšem netušil, co tím způsobím. Další den jsem měl před vchodem frontu Haiťanů, kteří si chtěli vyřídit vízum do Česka. Byli tak zklamaní, že jsem se za svůj vtip opravdu styděl,“ směje se Šebek a k dobru přidává ještě příběh o tom, jak uběhl v Afghánistánu půl maraton v areálu nemocnice na okruhu o délce 500 metrů. „Byla to výzva, nicméně výhodou bylo, že když běháte stále dokola krátký úsek, moc vás toho na trase nepřekvapí.“

Večer se pomalu chýlí ke konci, ale dotazů neubývá a já pomalu začínám chápat nadšení, které má Martina pro tuto organizaci. Nejde totiž jen o to, že pomáháte, ale jakým to děláte způsobem. A způsob pomoci Lékařů bez hranic je více než úctyhodný. Je to pomoc nezávislá, neutrální a nestranná.

Ať se budete učit cokoli, vždy je potřeba to následně trénovat. Ten kdo se někdy učil jazyky, dobře ví, že u nich to platí dvojnásob.  S myšlenkou, že výuka jazyků nemá probíhat jen ve třídě, ale je nutné si je zafixovat do reálných situací života, pracují majitelé jazykové školy TeachMe Katka, Hilde, Jirka a Kuba.

Filmy jako Kill Bill nebo Sedm samurajů si bez nich nikdo nezvládne představit. K Japonsku patří neodmyslitelně jako pagody nebo suši. Katany nebo wakizaši jsou nejen meče, ale i součást tradice sahající až do 15. století. 

Mít doma samurajský meč chce snad každý milovník chladných zbraní, včetně mě. Jejich ceny ale většinu odradí. Arsenij Koblikov tvrdí, že není nutné platit statisíce. Designér, příležitostný sochař a malíř říká, že ve svém volném čase rád cvičí. S meči, které si sám vyrábí.

Spojíte si se slovem plnovous automaticky obrázek staršího bělovlasého pána, nejlépe ještě s brýlemi a fajfkou? Zkuste se projít kupříkladu pražskou náplavkou, nebo třeba pro jednou věnujte o kousek větší pozornost obsahu sociálních sítí či internetu obecně. Kromě jiného totiž přijdete na jednu věc. Vousy se nosí. Ať už jde o hipstery, lumbersexuály, kdovíjaké další sexuály nebo zkrátka jenom pány, kteří se neradi holí a tahle móda jim tak nějak hraje do karet. Vousy jsou všude.