Cestováni a vaření, dva fenomeny, které v sobě spojoval sobotní Extreme Food Festival, dostihly i mne. Cestování miluji. Cestuji kdykoliv to jde, kamkoliv je možno. Ze svých cest si vždycky přivezu nějakou inspiraci do kuchyně. Ráda ochutnávám místní speciality a učím se nové recepty. 

Asijská kuchyně se do Evropy dostala dříve než já do Asie a já si ji moc oblíbila. Korejská kuchyně - moderní, lehká zdravá; vietnamská - na poprvé tak divná, že ji musíte vyzkoušet znovu a napodruhé už nemůžete přestat; již celkem dobře známá thajská a indická; to všechno jsou jídla plná chutí a barev. Chvilku Vám sice stačí chodit na tato jídla do restaurace, pak ale dostanete chuť uvařit si je doma a zjistíte, že ingredience rozhodně nenajdete v Tescu. Naučíte se tak chodit na různé tržnice nebo právě food festivaly, abyste sehnali všechno, co je potřeba. 

S podobným záměrem jsem se vydalana Extreme Food Festival. Zajímalo mne hlavně exotické ovoce a koření. Už u vstupu, kde jsem dostala dva pěkně velké smažené červy jako dárek, jsem pochopila, že koření nebude hlavní atrakcí festivalu. S kamarádkou Šárkou chvilku přemýšlíme, jestli ty červy zkusíme sníst nebo ne. Šárka jednoho vezme do ruky, ale pak ho vrátí do kalíšku. Vzdáváme to. Možná později. Červy tedy s malinkatou lítostí nad jejich osudem vyhazujeme a začínáme se trochu rozkoukávat. Hlavní stánek s hmyzem je uvnitř. Už krátce po zahájení se u něj začínají tvořit fronty. My jenom nakukujeme. Červi, cvrčci, štír….všichni ještě naživu. Pořád na ně nějak nemáme chuť. Šárka si koupí alespoň vzorek exotického ovoce, já zkouším korejskou polévku. Zvláštně smrdí, ale je v podstatě dobrá. Obejdeme všechny stánky nakoupíme něco z arabské kuchuně (libanonský salát z červené řepy, závitky z nakládaných lilků a ještě něco ve vinném listu) a vyzkoušíme i speciální piva u pivního stánku. To všechno si neseme ven na deku, která je pro návštěvníky v areálu k dispozici. Nejprve se nám podaří vylít většinu našich pivních speciálů na deku, pak už se dostáváme k jídlu - je to výborné. Deka na slunci rychle schne, naše prvotní naštvání opadává, užíváme si sluníčko, k tanci a poslechu nám hraje místní umělec, který zpívá něco o tom, že je v pořádku jíst brouky a šneky.

Hodina pokročila a v hlavním sále právě probíhá přednáška hmyzího šéfkuchaře Martina Václavíka. Aktivně se jí zúčastňujeme. Ukazuje nám všechny brouky, larvy a červy, které se dají jíst. Stále nás to neláká, ale se zájmem posloucháme. Když se Martin dostane k fenomenu čerstvosti v asijské kuchyni, všichni se zarazí. Martin vypráví, že v některých částech Asie dokonce jedí čerstvé opičí mozky. Opice svážou pod stůl, prostrčí hlavu nahoru a zaživa mozek vyjídají. Co je na tom pravdy nevíme, každopádně to není nic na mě. Nelidské, nechutné…

Po přednášce se opět přesouváme ven, vyzkoušíme další exotické ovoce a v mexickém stánku se rozhodneme vyzkoušet speciální tequilový drink. Je s ledovou tříští a tak příjemně osvěžuje. S Šárkou si říkáme, že s přibývajícím množstvím alkoholu, třeba sebereme na hmyz odvahu. Nezabírá to. Festival pomalu končí, stánek s brouky se již zdá být vyprodaný. Balí věci krátce po čtvrté hodině. Postupně balí i další stánkaři. Lidé odcházejí a my si na dece užíváme poslední paprsky sluníčka. Čekám ještě na organizátora festivalu, abych mu mohla položit pár otázek a pak už míříme domů. Tentokrát bez ochutnávky hmyzí kuchyně. Snad příště.